Výtečná bilance Barbory Klucké: dvakrát na abilympiádě, dvě vítězství

Jsem soutěživá, a tak jsem se opět přihlásila do vyšívání. Přijela jsem znovu jako členka týmu z Obchodní akademie v Janských Lázních, ale bydlím v Radvanicích na Trutnovsku. Samozřejmě mám radost, že jsem vyhrála. Ale musím dodat, že stejný počet bodů má a druhou vítězkou je Jana Studená.

S vyšíváním jsem začala v kroužku ručních prací, někdy ve 3. třídě na základní škole. Pak jsem se zdokonalovala ve výtvarném kroužku na střední škole. Ráda vyšívám i ve volném čase.

Zadání bylo trochu těžší než loni. Přesto bylo docela jednoduché. Bylo však potřeba se na něj soustředit. Musela jsem si hlavně hlídat křížkové stehy a držet správný směr. Pokud jde o ruční činnosti, taky ráda háčkuju… Z ostatních disciplín se mi tady nejvíc líbila batika, keramika a košíkářství. Obdivuju hlavně nevidomé košíkáře.

Na abilympiádě se mi hodně líbilo. Je fajn, že tady můžu být na elektrickém vozíku. Všude se pohodlně dostanu sama, bez pomoci druhé osoby, protože hala je bezbariérová. Letos je nás tady z Jánek devět, příště možná přijede ještě víc soutěžících.

Z doprovodného programu mě nejvíc zaujaly ukázky canisterapie. Na stáncích jsem si koupila pár věcí, které možná použiju jako dárky. A byla jsem nadšená z besedy s panem režisérem Troškou: je to moc sympatický a zábavný člověk. Ráda se na něj dívám i v televizi, hltám každou jeho historku. Byla bych ráda, kdyby se na abilympiádě pokaždé objevila nějaká známá a oblíbená osobnost, třeba zpěvák nebo herec.

      Barbora Klucká, Radvanice na Trutnovsku

Ve vyšívání soutěžící vytvářely jednoduchou výšivku na střed polštářku.
ilustrační foto: Luboš Jeníček / Pardubický deník


V košíkářství zaujala i Bohdana Kratochvílová z Brna

Snad největším překvapením mezi disciplínami bylo košíkářství. Solidní účast, obtížný úkol, výborné výkony a kvalitní finální výrobky – to byly letos jeho typické rysy. Na zdařilé soutěži se podílela i Bohdana Kratochvílová z Brna. Zvon, do kterého po radě své dcery začlenila vzorek v modré barvě, vytvořila velmi rychle a přitom vypadal jako výstavní exponát.

„Absolvovala jsem v Brně několik kurzů. Práce s pedigem mě baví a vždycky mi šla od ruky. Věnuji se jí deset let,“ vysvětluje usměvavá žena. A dodává: „Učila jsem se to společně se zdravými lidmi a byla jsem stejně dobrá jako oni. Jen jsem s těma postiženýma rukama byla pomalejší.“

Své výrobky paní Kratochvílová prodává na různých jarmarcích a trzích, kde zároveň předvádí své dovednosti. „Chodím i do základních škol, kde si pletení se mnou zkoušejí malé děti.“ Stánek se svými výrobky měla i na abilympiádě. Vynikal mezi nimi model dětského kočárku, který si rychle našel svého kupce. „Pokud jde o rozměry, dělám nejrůznější výrobky: od malého zvonečku až po prádelní koš.“

V Tipsport areně soutěžila podruhé. Těšila se hlavně na setkání s ostatními košíkáři, na jejich vtipné hecování. „Vím, že kluci jsou šikovní. A tak jsem byla docela zvědavá, jestli během soutěže ukážou něco inspirativního.“

V doprovodném programu ji nejvíc zaujala beseda s filmovým režisérem Zdeňkem Troškou. „Na něj se moc těším, je to pohodář, jsem jeho fanynka.“ Stejně jako někteří další účastníci by i paní Kratochvílová uvítala, kdyby na abilympiádu také druhý den zavítala nějaká populární osobnost.

 (pel)


I snaha vyhrát se dá brát s nadhledem
na otázky odpovídá Jan Výlet, vítěz v oboru košíkářství

  • Košíkářství letos patřilo k těm nejpovedenějším disciplínám. Soutěžilo v něm dost lidí, kteří předváděli obdivuhodné výkony. A finální výrobky, pletené zvony z proutí či pedigu, byly jeden hezčí než druhý…

I mě to moc těší. Už je to devět let, kdy tady nevidomí z pražské Dědiny včetně mě soutěžili poprvé. Myslím, že jsme tuto disciplínu pozdvihli na vyšší úroveň. Že je rok od roku v košíkářství víc lidí, je dáno i tím, že se navzájem trošku hecujeme a jsme spolu během roku v kontaktu: píšeme si, voláme si. A těšíme se na to, že se na abilympiádě po roce zas potkáme.

  • Vaše soutěž byla vyrovnaná a všichni usilovali o co nejlepší výsledek. Přesto panovala mezi košíkáři uvolněná nálada, vzduchem létaly vtipné průpovídky. Zbavujete se tak zbytečné nervozity?

Já si myslím, že ta pohoda k soutěžení patří. Každý z nás má nějaký hendikep a humoru není v životě hodně. Proto je důležité si ho zpříjemnit, brát některé věci s nadhledem – patří k nim i snaha vyhrát na abilympiádě.

  • Letošní úkol byl překvapivý i pro laika. Pletený koš, mísa, ošatka nebo pomlázka jsou zcela běžné, ale velký zvon se třeba na jarmarku či veletrhu ručních řemesel neobjevuje. Byli jste zaskočeni?

Myslím, že nebyli, protože ten úkol byl zveřejněn na internetu několik týdnů před abilympiádou. Kdo chtěl, mohl se na něj připravit. Je pravda, že zvon není v košíkářství běžný výrobek a vytvořit ho je obtížné. Třeba já mám zachovaný zbytek zraku, ale lidé, kteří vůbec nevidí, to mají mnohem těžší: jen pohlídat si během práce správný tvar je pro ně velmi náročné.

  • Dlouho jste působil jako instruktor košíkářů v rekvalifikačním středisku Dědina. Ale v září 2016 jste založil družstvo Naše píle. Proč?

Nerozlučná dvojice: v popředí Jan Výlet, vzadu
Jaroslav Wojnar. (foto: Jan Wenemoser)

Odešel jsem asi před rokem a půl, převzal to po mně nevidomý Tonda Kozák, velmi šikovný kluk. Cítil jsem prostě, že potřebuju změnu a že chci poskytnout zrakově postiženým lidem něco navíc. Snažíme se je zaměstnávat a začlenit je tak do normálního života.

Stojí za zmínku, že zaměstnancem Naší píle se stal i košíkář Jarek Wojnar, kterého jsem poznal právě na abilympiádě. I když bydlí daleko od Prahy, až u hranic se Slovenskem, naše spolupráce dobře funguje: přivezeme mu dohodnuté množství vrbového proutí a on posílá hotové výrobky poštou. No a ještě tady mám vyhlédnuté další tři lidi.

 (pel)


Je škoda, že nesoutěží víc lidí

Soutěžil jsem ve fotografování, výsledky zatím nebyly oznámeny. Je to můj koníček, rád fotím v podstatě cokoli. Na letošní abilympiádě jsem kvůli špatnému počasí hledal náměty zejména v hale. V naší disciplíně bylo jako vždycky hodně soutěžících. Jsem rád, že jsem mezi nimi viděl i nové tváře.

Na tuhle akci mě přivedl kamarád Ríša, asi před čtyřmi roky. Jezdím sem rád, vždycky se těším na doprovodný program. Letos bylo skvělé vystoupení chlapeckého sboru Bonifantes, líbily se mi taky ukázky vycvičených policejních psů… Mám ale dojem, že tady ubývá soutěžících. A to je škoda. Vždyť abilympiáda není o vyhecované soutěžní atmosféře, o nervozitě, ale hlavně o pohodě!

       Milan Šilar, Letohrad

Každý si tady může vyzkoušet něco nového

Abilympiádu máme rádi, jezdíme sem už několik let, protože je to originální a zábavná akce. Ale mrzí nás, že se nekonaly některé disciplíny. Chtěli jsme soutěžit v pletení, háčkování, výrobě šperku z korálků a zdobení kraslic, které byly zrušeny kvůli nedostatku zájemců. Je to škoda, protože z naší organizace nás mělo původně přijet deset a nakonec je naše výprava jen pětičlenná… Přitom před pár lety se ještě soutěžilo v pletení, byly i kraslice nebo výroba šperku.

Máme taky problém s posunutím této akce na čtvrtek a pátek. Někteří členové naší místní organizace Svazu tělesně postižených pracují a zaměstnavatel je nechtěl pustit. Já sama jsem si musela vzít dvoudenní dovolenou.

Takže máme zástupce jen ve vyšívání a elektromechanické montáži a já jsem si vybrala drátování, které jsem ještě nikdy nedělala. Ráda si zkusím něco jiného a vůbec nemám obavu, jak to dopadne. Tohle je na abilympiádě fajn: dává šanci komukoli, aby si v nabídce soutěží vybral, co ho láká. Samozřejmě, jsou tady lidé, kteří se soustředí jenom na „své“ obory, ve kterých vynikají. Ale zároveň si kdokoli může hledat něco nového, neznámého.

Doprovodný program je moc pěkný, líbila se mi třeba canisterapie, krásné bylo vystoupení sboru Bonifantes. Atraktivní bylo povídání s panem režisérem Troškou – je fakt, že známá a oblíbená osobnost přitáhne hodně lidí.

Mrzí mě, že výrazně ubylo stánků s rukodělným zbožím a tvořivých dílniček, které dřív byly nejen tady na ploše, ale i v horním ochoze. A ještě jedna připomínka: v soutěžním sektoru bývala nějaká ukázková disciplína, třeba enkaustika nebo drhání. Lidé se na ni mohli podívat a bez ostychu si ji vyzkoušet. To mi letos chybí.

    Blanka Svetlíková, Lanškroun


Dala jsem přednost vlastnímu nápadu

Žiju v Havlíčkově Brodě, na abilympiádě jsem podruhé a znovu jsem soutěžila v keramice. Té se věnuju od základní školy. Nyní studuji na obchodní akademii v Janských Lázních, kde funguje keramický kroužek a mají tam i velké vypalovací pece.

Pokud jde o blízkou budoucnost, ráda bych dokončila školu s maturitou. Potom bych chtěla dělat asistentku pedagoga u nás v Jánkách, ovšem k tomu potřebuju vystudovat speciální pedagogiku na vysoké škole.

Keramiku dělám pro své potěšení, a když se mi povede nějaký hezký předmět, občas ho někomu dám jako dárek. Letos byl na abilympiádě soutěžním námětem vesmír. Předem jsem nic konkrétního nezkoušela, jen jsem včera večer přemýšlela, zda budu něco dělat podle obrázku, nebo zvolím vlastní inspiraci. A vyhrála fantazie – svůj nápad jsem si nakreslila v počítači.

Líbilo se mi loňské soutěžní téma Z pohádky do pohádky, ale nejraději vytvářím keramické hrnečky a misky. Uvidíme, co pro nás rozhodčí vymyslí na příští abilympiádě.

       Pavla Milichovská, Havlíčkův Brod

(foto: Luboš Jeníček / Pardubický deník)


Jsem soutěživý typ a z vítězství mám radost

Soutěžila jsem v aranžování suchých květin a dopadlo to skvěle. Měli jsme za úkol vytvořit dekorativní věnec na stůl. Než jsem se vydala do Pardubic, tak jsem trénovala jen jednou… Byla tady dost velká konkurence, čekala jsem, že skončím druhá nebo třetí, ale vyhrála jsem! Samozřejmě mám radost.

Květiny si obvykle vypěstujeme v našem stacionáři Pohodička, pak je usušíme a pracujeme s nimi. Ale letos jich většina pomrzla a zbytek poničili lidi. Tak jsme si je museli nakoupit. V sociálně terapeutické dílně z nich děláme svícny, věnce, sestavy pro slavnostní příležitosti. Naší hlavní činností je ale keramika, vyšívání a tkaní: děláme koberečky nebo podsedáky. Výrobky pak nabízíme na jarmarcích a různých trzích.

Na abilympiádě jsem potřetí, ale výprava z naší organizace sem jezdí už mnoho let. Láká mě práce se suchými květinami, která mě baví. Navíc jsem soutěživý typ. Ale na jinou disciplínu si netroufám, i když ve volném čase hodně háčkuju a pletu.

Renata Nováková má praktickou nevidomost.
Při manuální činnosti ji dokáže nahradit
hmatem a také představivostí. (foto: Kamil Mertl)

Další členové naší výpravy tady budou soutěžit v malování na skle a studené kuchyni, tak jim budu držet palce. Z doprovodného programu se mi nejvíc líbí hudební a taneční vystoupení. A je fajn, že si tady můžu vyzkoušet něco nového v tvořivých dílnách. Za rok bych chtěla na abilympiádu přijet znovu.

                                              Renata Nováková, Stupno, Oblastní Charita Rokycany


NAŠE PÍLE to s pedigem, proutím i keramikou skvěle umí a chce se dostat na výsluní

S národní abilympiádou úzce souvisejí zajímavé příběhy. Jejich aktéry jsou snaživí lidé, kteří v Pardubicích vyhrávají medaile nebo posuzují soutěžní výkony. V košíkářství, které patří k nejkvalitnějším abilympijským disciplínám, opět nechyběl zrakově postižený Jan Výlet. A právě on založil sociální družstvo s nápaditým názvem Naše píle. Vzniklo předloni na podzim se záměrem poskytnout zaměstnání nevidomým a slabozrakým košíkářům a keramikům.

Často se stává, že člověk přestane vidět až v dospělosti, po úrazu nebo následkem nemoci. Práce s vrbovým proutím či pedigem patří společně s masérstvím, keramikou či kartonáží k oborům, kde se nejlépe může uplatnit. Potřebné znalosti a dovednosti získá zájemce v rekvalifikačních kurzech. Pan Výlet s nimi má bohaté zkušenosti: řadu let byl instruktorem v pražském středisku pro nevidomé Dědina. „Absolvovat úspěšně nějaký kurz je samozřejmě důležité, ale je to jen začátek. Mnozí lidé pak neseženou ve svém oboru práci a zůstávají doma mezi čtyřmi stěnami. My jim dáváme šanci,“ uvedl pohodový chlapík s velmi dobrými organizačními schopnostmi.

Rozsvítit temnotu nevidomých

Své výrobky i záměry Naše píle představila letos 12. června na společenském večeru v malebném prostředí barokní Písecké brány. Nejprve zahrálo České filharmonické kvarteto, potom o zajímavostech z dějin Prahy a prapůvodu košíkářského řemesla vtipně pohovořil známý knihkupec, spisovatel a sběratel kuriozit Vratislav Ebr. Na pódiu se pak objevil i pan Výlet, který se sympatickou skromností, ale i rozhodností zmínil, o co se Naše píle snaží.

Leccos prozrazuje už motto družstva: Temnotu nevidomých rozsvítíme láskou, radostí a pílí. „Prosadit se dnes na trhu je těžké. Začátky bývají obtížné, naše družstvo není výjimkou. Máme kvalitní materiál, máme kvalitní zaměstnance, ale o tom, co dovedeme vyrobit, se zatím málo ví. Právě proto jsme uspořádali tohle neformální setkání,“ vysvětlil předseda družstva. A vyzval všechny lidi v sále k malému vinnému koštu: lahodný nápoj různých druhů a chutí dodalo vinařství Spielberg.

Pokud chtějí pomoci dobré věci, měli by si pozvaní hosté vzít k srdci radu pana Senjuka, šéfredaktora časopisu pro nevidomé Zora. Nejlepší reklamou a propagandou je podle něj šuškanda. Když každý poví svým kamarádům a známým o velmi hezkých a zároveň praktických košících, mísách, ošatkách, chlebnících či dárkových obalech (viz foto) z Naší píle, pomůže zrakově postiženým šikulům víc než mediální kampaň.

Nakonec dobrá zpráva pro obzvlášť náročného zájemce. Kdo si nevybere z pestré nabídky, kterou si lze prohlédnout na stránkách www.nasepile.cz, může se spolehnout na příslib Jana Výleta: „Pokud máte vlastní nápad, obraťte se na nás. Věříme si a rádi přijmeme nové výzvy k uspokojení zákazníka a rozšíření sortimentu.“

 (pel)


Zdeněk Troška umí pobavit nejen svými filmy

Navenek veselý, povídavý, vtipný a družný. Ale v duši mívá i smutek a vnímavost k chaosu dnešního světa. Když oblíbený filmový režisér Zdeněk Troška přemýšlí o své práci nebo jede někam autem, poslouchá klasickou hudbu: Mahlera, Beethovena či Dvořáka. A k jeho nejoblíbenějším filmařům patří Bergman, Tarkovskij, bratři Tavianiové či Fellini – tedy tvůrci, kteří rozhodně netočili vyloženě zábavné snímky.

Pan Troška však své diváky hýčká a dopřává jim úlevu od starostí všedního dne. I proto byla beseda s ním na abilympiádě velkým lákadlem. Pohodový robustní chlapík publikum nezklamal: předvedl se jako skvělý bavič, navíc se každému ochotně podepsal, s každým se nechal vyfotit.

■ Co vás přimělo k tomu, že jste se rozhodl navštívit abilympiádu a pobavit její účastníky?

Já hodně jezdím po různých charitativních akcích, ať už jsou pro lidi zdravé, či hendikepované, pro děti, či dospělé. Často taky vystupuju v domovech důchodců nebo ve stacionářích. Proto jsem přijel velice rád i sem. A myslím si, že tyhle lidi si to zaslouží: Vždyť se podívejte, jak jsou šikovní, co udělali krásných věcí, jak jsou bezvadní!

■ Takže se dá říct, že se vám tady aspoň trošku líbilo?

Moc. Ne trošku, ale strašně moc! Mám z téhle velkou radost. Snad jsem i já lidi potěšil.

■ Mě osobně jste překvapil tím, jak výborný jste řečník. Je jasné, že máte v zásobě spoustu historek nejen z natáčení filmů. Ale vy o nich taky dovedete poutavě a vtipně vyprávět. Klidně byste mohl mít v televizi svůj vlastní pořad…

No, možná jo. (smích) Ale vážně: o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Pro televizi nic nedělám.

■ Na besedě jste prohlásil, že jste už v páté třídě věděl, že se stanete filmovým režisérem. Měl jste tenkrát jasno i v tom, že budete točit hlavně pohádky?

Ne. Sice jsem věděl, že pohádky určitě budu dělat, protože jsem je miloval. Hodně jsem je četl a chodil na ně do biografu: dodneška rád vzpomínám třeba na sovětské kreslené filmy jako Sněhová královna nebo Koníček Hrbáček. Ale chtěl jsem točit i jiné snímky, a tak v mé tvorbě najdete třeba i rodinnou komedii Bota jménem Melichar, historické drama Poklad hraběte Chamaré nebo bláznivé komedie pro dospělé jako třeba Kameňák či Babovřesky.

■ Zaujalo mě, že jste se na FAMU dostal hned napoprvé, i díky důkladnému přehledu o kinematografii, získanému intenzivní četbou mnoha knih…

Oni mě vzali hlavně kvůli obrovské zkušenosti, že jsem dlouho žil sám, bez rodičů, ve Francii. Prostě hned poznali, že jsem hodně „otrkaný“ životem. Pan režisér Kachlík dodneška říká, že za celou dobu, co učil na FAMU, byli jen dva lidi, o kterých věděl, že z nich budou režiséři, jakmile vstoupili do místnosti: Miloš Forman a Zdeněk Troška. To je pro mě obrovská pocta!

■ Co vaše další plány?

Chystáme dvě pohádky podle téměř hotových scénářů a taky jedno historické drama. Uvidíme, na co budou peníze.

■ Nakonec jedna „pohádková“ otázka. Kdybyste měl kouzelný prsten a mohl na světě okamžitě změnit jednu jedinou věc, která by to byla?

Zařídil bych, aby se lidé vzpamatovali. Aby se poučili z historie, ze všech těch válek, ze všech těch nepřátelství a podrazů, a začali žít v míru, přátelství a pohodě. Dneska to nikde neklape: kdybyste se měl rozhodnout, kam budete emigrovat, tak si nevyberete. Všude jen samé průšvihy a problémy!

 (pel)