Koronavirová zpověď

Koronavirus (nebo vědecky virus SARS-CoV-2), covid-19, pandemie, … a další „neznámá“ slova či slovní spojení se v průběhu března stala prakticky ze dne na den nejpoužívanějšími „českými“ výrazy. Lidé včetně vlády dlouho tápali, informace byly nepřesné, neúplné, to, co v jednu chvíli platilo, bylo za dalších pět passé, no, a za chvilku zas platilo to původní, případně něco úplně jiného…

Takže také já jsem se pochopitelně poslušně postavil do dlouhé fronty s koncem v nedohlednu, která očekávala jakákoli doporučení, jak i proč se chovat, když … No, a zpozorněl jsem po informaci, že jako člověk s postižením, které mě životem provází už nějakých pětatřicet let, patřím do rizikových skupin.  A otevřeně říkám, že jsem se po zprávách typu „Nově se nakazilo tolik a tolik lidí.“ „Na COVID zemřelo několik lidí v souvislosti s jejich dalšími chorobami.“  začal akorát klepat a chvilku to trvalo, než jsem se zase „odklepal“.

Proto pro mě bylo dvojnásob potěšující rozhodnutí našeho „šéfstva“ o možnosti pracovat po dohodě formou home office, díky za takovouto smysluplnou činnost, znamenala pro mě obrovské vysvobození. Byla to samozřejmě čistá shoda okolností, že jsme nedlouho před nástupem „neviditelného Nepřítele“ zprovoznili administrativní síťový portál, který umožňoval home office práci bez nutnosti nahrát si potřebné soubory třeba na flash disk a pak zase na svůj počítač. Je ovšem nutno dodat, že zrovna v mém případě to takhle nebylo: o „domácí“ práci jsem se domluvil dosti v rychlosti, takže jsem vše potřebné hned zpočátku k dispozici neměl, ale s pomocí pana Krpálka – za kterou moc děkuji – jsem nakonec zakrátko mohl „domácky“ v podstatě v pohodě pracovat.

Nabídl jsem se i jako případná výpomoc se vším, co zvládnu a nenahraditelně nezkazím. A tak jsem se zapojil do „výroby“ polotovarů pro šití látkových roušek – do stříhání čtverců o straně 20 centimetrů. Nikdo mne za můj výkon nepeskoval, takže jsem rád, že jsem se takovýmto způsobem „podepsal“ na pomoci pro lidi „v první linii“ ohrožení.

Šestitýdenní celodenní pobyt mezi čtyřmi stěnami vyplněný dále luštěním křížovek, četbou/sledováním detektivek nebo hraním šachů na počítači (paní Krpálková, díky za nápad), kdy jsem vystrčil nohu ven (nepočítám-li několik kroků na balkon) zhruba každý devátý desátý den kvůli doplnění lednice, byl každopádně obrovskou zkouškou psychiky. A jsem skutečně moc vděčný za to, že jsem – teda aspoň v to doufám – zvládl práci home office nejen ku prospěchu jiných, ale že jsem takovouto přirozenou činností dokázal – snad se ctí – překonat obavy, smutek … a kdovíco ještě.

Obdivoval jsem, což platí nadále, mé kolegyně a kolegy i množství dalších mně neznámých ochotných lidí, kteří museli/potřebovali být stále na svých pracovištích, aby zajišťovali co možná nejméně bezproblémové fungování sociálních i dalších nezbytných služeb. Hlubokosklon si zaslouží i za to, že mnozí svoji obvyklou pracovní činnost doplnili nejen šitím roušek, a to i ve víkendových dnech, rozvozem obědů pro naše starší spoluobčany nebo pro ty, kteří žijí osamoceně a takové věci se jim už těžce dělají či zařizují.

Až se bude jednou do almanachů psát o tom, jak jsme v Centru Kosatec bojovali s koronavirovou pandemií, nebudou tam jistě chybět i další slova díků.

Všichni včetně pracovníků v ostatních neziskových organizacích se stejnými aktivitami máte můj obdiv! Jsem rád, že jste mne v takovéto supernelehké době „neopustili“! A na úplný závěr mojí zpovědi přece jenom trochu nevážně. Kdyby byl ve vládě nějaký cimrmanolog, řekl by, že podle hry Lijavec z roku 1982 se Jára Cimrman o nějaké asijské nakažlivé chřipce dozvěděl už před zhruba sto lety od svého spolucestujícího ve vlaku, dokonce se téměř shodují i způsob přenosu a inkubační doba.

O zážitky se podělil a sepsal: Miloš Kajzrlík