Naši zaměstnanci odvedli skvělou práci, díky nim jsme krizovou situaci zvládli, říká Pavla Potůčková, ředitelka pardubického Centra Kosatec
Období koronavirové epidemie v Česku končí. Vládní nařízení na dlouhé týdny výrazně omezila životy lidí i fungování nejrůznějších organizací. Jak moc tahle situace zasáhla do činnosti Centra Kosatec?
V některých aktivitách jsme pokračovali bez omezení, v některých s omezeními kvůli vyhlášení nouzového stavu a uzavření škol, kde jinak provozujeme bufety. Bohužel došlo ze dne na den k situaci, kdy několik zaměstnanců, lidí se zdravotním postižením, přišlo o možnost chodit do práce (prodavačky v bufetech na ZŠ a SŠ). Okamžitě jsme museli situaci řešit a hledat pro ně náhradní práci. Samozřejmě jsme umožňovali zaměstnancům zůstat doma na 60 % výdělku. Většina jich to však odmítla a rádi se přidali k šití roušek, dezinfikování pracovišť nebo ke generálním úklidům. Nejnáročnější bylo pokrýt poptávku po rouškách, kdy do šicí dílny docházeli nejen švadlenky, ale i my všichni, kteří jsme se nezalekli tlaku na výkon, šicího stroje ani hygienických opatření.
Ve stravování se situace zkomplikovala kvůli hygienickým opatřením. Jídla jsme nejen vařili, ale i zatavovali, vydávali pouze přes výdejové okénko a naši řidiči rozváželi seniorům a lidem s hendikepem až domů, protože se někteří z nich báli oběd vyzvednout.
Sociální rehabilitace probíhala s omezením, kdy sociální pracovníci poskytovali intervence prostřednictvím telefonického nebo mailového kontaktu s klienty. Pokud se psychický stav klienta natolik zhoršil, že měl velkou potřebu osobního kontaktu, nabídli jsme možnost konzultace ve vyčleněných prostorách za sálem v Centru Kosatec se zajištěním hygienických opatření pro pracovníka i klienta tak, aby nedocházelo k přenosu viru Covid-19.
Osobní asistence probíhala stále nepřetržitě, bohužel jsme své pracovníky dokázali zpočátku zabezpečit pouze látkovými rouškami, teprve v následných dnech postupně dostávali rukavice, dezinfekci, štíty, ponča, návleky a kvalitnější jednorázové roušky. Někteří klienti pozastavili službu, důvodem byly jejich obavy, že se od asistentky nakazí. Jejich péči v tu chvíli zajišťovali jejich příbuzní.
Co v současnosti Kosatec opět nabízí lidem zdravotně či sociálně znevýhodněným?
Jak už jsem zmínila, naše aktivity pokračovaly i v době nouzového stavu. Lidé chodili do práce, vařili, pekli, uklízeli, pracovali v administrativě. Služby pro klienty také probíhaly i v době nouzového stavu… V poslední době jsme pak znovu otevřeli kavárnu, rozšiřujeme nabídku jídel v tréninkové kuchyni. A začínáme připravovat letní příměstské tábory.
Který problém dnes nejvíc komplikuje činnost Kosatce?
Strach.
Co tě naopak jako ředitelku centra v posledních dnech nejvíc potěšilo?
Solidarita lidí, kteří se nenechali masírovat médii a výstrahami, zjišťovali si své informace o nákaze a jednali dle svého zdravého rozumu. Nouzový stav nám ukázal hodně o charakterech lidí, o jejich morálce, o ochotě pracovat i ve volném čase a bez nároku na mzdu, protože byla potřeba práci udělat. Díky všem zaměstnancům, kteří vydrželi, pracovali nad rámec, bez nároku na odměnu a ještě rozdávali úsměvy a pozitivní energii všem ostatním!
Chystáte v Kosatci společenskou akci, na kterou bychom mohli lidi už teď pozvat?
V tuto chvíli už pokračujeme v akcích, které probíhají v sále a jsou spojené třeba i s cateringem. Bohužel jsme museli zrušit AbiFest, naši největší akci, kterou jsme měli téměř připravenou. Ráda bych všechny pozvala na den otevřených dveří, který v Kosatci proběhne ve středu 16. září, v rámci Týdne duševního zdraví. Další zajímavou akcí bude ochutnávka vín s vinařstvím Baláž dne 23. října: uskuteční se od 18 hodin ve společenském sále.
Nedávno ses stala ředitelkou Kosatce. S jakými představami a očekáváními jsi přijala tenhle post?
Popravdě se skoro nic nezměnilo, jsem statutárním zástupcem a vedoucím služeb již několik let, takže jsem zvyklá na rizika s tím spojená. Pozice ředitelky je pro mě „pouze“ přijatelnější pojmenování :-). Tak jako dříve i nyní je mojí vizí a cílem dávat šance lidem, kteří to nemají v běžném životě jednoduché, a to nejen kvůli zdravotnímu hendikepu.
Dostáváme se do různých situací, které různě zvládáme. Nikdo z nás nemůže hodnotit, zda ten či onen danou situaci zvládl lépe nebo hůře, než bychom zvládli my sami. Jsou mezi námi lidé, kteří si zaslouží podat pomocnou ruku a poté je na nich, zda toho využijí. My jim tu ruku nabízíme… Podle této schopnosti si i vybírám lidi do týmu. Dávání šancí lidem a pomáhání v jejich těžké situaci není vůbec jednoduché a už vůbec ne adekvátně finančně ohodnocené. Myslím, že se mi ale daří budovat si tým lidí, kterým jejich práce dává smysl a vnitřně je naplňuje. To je pak znát na celkové image Centra Kosatec. Jsem moc ráda, že takové lidi kolem sebe mám.
Miloš Pelikán
Danuše Trtíková: „Udělat zašovskou kytičku vyžaduje trpělivost, soustředění a pevné nervy.“
Pandemie koronaviru si letos vynutila abilympijskou přestávku. Ale národní abilympiáda už má v Pardubicích natolik silnou tradici, že zřejmě nebude problém v ní pokračovat. Opěrným pilířem jsou hlavně lidé, pro které se tahle soutěžní přehlídka dávno stala důležitou součástí života. Patří k nim i Danuše Trtíková, která žije v Zašové na Vsetínsku.
Je jednou z několika pokračovatelek v tradici háčkování zašovských kytiček. Když je ve svých patnácti letech poprvé uviděla, okamžitě věděla, že se chce tuhle dovednost naučit. „Odjakživa mě bavily ruční práce, kytička mě hned velmi zaujala,“ potvrzuje usměvavá žena. Základy zvládla díky zkušené krajkářce Bohumile Ruskové. „Začala jsem se učit nejdřív lístky, pak kytičky. Všechny naše výtvory ale byly ploché, vycházely z irské krajky,“ vysvětluje Trtíková. Po čase si je začala upravovat podle svého. „Více se mi líbí plastické kvítky, jsou takové vzdušnější a hezčí.“
Háčkování provází paní Trtíkovou téměř celý život a dělá jí radost. „Je to mravenčí práce a vyžaduje trpělivost, soustředění a pevné nervy,“ podotýká. A dodává, že vytvořit jednu kytičku, což jsou obvykle 2 nebo 3 květy plus 2 listy, zabere asi 5 hodin. Pak se musí kytičky vyvařit, naškrobit, hned ještě mokré vyžehlit a předběžně natvarovat. Až úplně uschnou, vytvarují se dřevěnými kolíky do konečné podoby a kompletují.
„Pokud to chce mít člověk hezké, nedá se nic ošidit. Ten čas tomu prostě musíte věnovat,“ říká krajkářka, která se snaží předávat tradici dál. Svou dovednost, díky níž je držitelkou regionální známky Pravé valašské, předvádí na různých akcích. Vedla třeba kurz háčkování v Zašové, který se konal ke stému výročí narození tvůrkyně kytiček Milady Jaroňové. „Mám radost, že se pořád najdou ženy, které o to jeví zájem. Navíc jsou šikovné, což mě moc těší,“ přiznává aktivní důchodkyně.
„Někdy mám háčkování až nad hlavu,“ říká s úsměvem. Například pro vernisáž výstavy Ta naše zašovská kytička v roce 2017 přichystala čtyřiatřicet kytiček, které byly na prodej. „Tvořím hlavně pro radost. Jen když je nějaká předem ohlášená akce jako jarmark, tak háčkuju víc. Když si u mě někdo kytičku objedná, taky neodmítnu,“ ujišťuje Danuše Trtíková.
V Pardubicích na abilympiádě působí jako rozhodčí v háčkování, pletení či vyšívání. Ale nejprve soutěžila: v roce 2000 vybojovala stříbro na V. mezinárodní abilympiádě v Praze. Samozřejmě v háčkování.
Miloš Pelikán
Užitečná knižní novinka: Pomůcky v kostce
Liga vozíčkářů vydala užitečnou publikaci pro lidi s těžším zdravotním postižením, zejména pro osoby s omezenou pohyblivostí. Přináší důležitá fakta vyplývající (nejen) z aktuální legislativy. Brožura „Pomůcky v kostce“ tak navazuje na předchozí obsahově podobný titul „Nápadník“, ale v souladu s názvem klade větší důraz na kompenzační a rehabilitační pomůcky
Obsahuje informace související s novelou zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, která se týká nových úhrad a kategorizace. Čtenář se dozví, jak žádat o pomůcku a jak postupovat při jejím výběru, pozná blíž systém úhrad a rozšíří si povědomí o možných zdrojích financování.
Brožuru lze objednat na telefonu 725 122 853 nebo e-mailu poradna@ligavozic.cz. Stojí 30 korun.
Miloš Pelikán
Děti s postižením mají právo znovu chodit do speciální školy
Od 25. května je povolen opětovný návrat dětí do prvého stupně základních škol. Rodiče si mohou vybrat, zda tam jejich děti budou v tomto školním roce chodit. Ministerstvo však v metodice vymezilo, že se tato volba netýká dětí s postižením. Školy a třídy pro žáky s tělesným postižením, mentálním postižením, souběžným postižením více vadami, poruchami autistického spektra či závažnými poruchami chování mají zůstat do 30. června uzavřeny. Zástupkyně ombudsmana se proto obrátila dopisem na ministra školství, aby umožnil také dětem s postižením přístup ke vzdělání za stejných podmínek, jaké mají ostatní.
Zasáhnout musela zástupkyně ombudsmana
„Pro řadu rodičů dětí s postižením je velmi náročné 24 hodin denně obstarávat veškerou péči, kterou dítě potřebuje. Na samotné vzdělávání často nezbývá čas. Nehledě na to, že tito rodiče také musí mnohdy pracovat. Průvodním jevem řady postižení také je, že si děti znalosti a schopnosti osvojují pomaleji. U některých dlouho trvá, než si zvyknou na školní režim a začnou spolupracovat s učiteli. I z těchto důvodů považuji za velice důležité, aby měly možnost vrátit se do škol stejně jako ostatní děti. Osobní přítomnost dětí ve škole pomůže nejen rodičům v péči o děti, ale především umožní dětem uchovat si a zopakovat již osvojené znalosti, schopnosti a dovednosti. Návrat do školy, byť jen na chvíli, jim také ulehčí nástup do dalšího školního roku,“ vysvětlila zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková.
„Rozumím tomu, že kroky ministerstva školství byly nejspíš vedeny dobrým úmyslem, ale není možné přistoupit na to, že bude s dětmi s postižením zacházeno rozdílným způsobem, přičemž ten není možné věcně obhájit. Nelze přece předpokládat, že zdravotní postižení automaticky zakládá horší zdravotní stav, který je v souvislosti s nemocí COVID-19 rizikový. Pokud metodika toto plošně předpokládá, pak je se skupinou dětí s vymezenými typy zdravotního postižení jednáno bez přiměřeného důvodu odlišně. To je v rozporu jak se školským zákonem, tak s Úmluvou o právech dítěte a Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, jejíž naplňování monitoruji,“ řekla zástupkyně ombudsmana.
Upozorňuje také na to, že o omezeních a jejich uvolňování rozhoduje vláda a po skončení nouzového stavu by to mělo být úkolem ministerstva zdravotnictví. Ani vláda ve svých dosavadních opatřeních a ani toto ministerstvo nedělají v plánu rozvolňování rozdíly mezi dětmi s postižením a těmi ostatními.
Ministr školství nemůže v pouhé metodice rozhodnout o tom, že děti s postižením se tento školní rok do lavic nevrátí. Nebyl vládou zmocněn k tomu, aby rozhodl, pro které děti zůstanou třídy zavřené, a tím omezil jejich právo na vzdělání.
„Rozhodnutí, zda dítě z vymezené skupiny do školy nastoupí, by mělo být stejně jako u ostatních dětí ponecháno na jeho zákonných zástupcích. Proto jsem se obrátila dopisem na ministra školství Roberta Plagu a následně i na ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha,“ shrnula Šimůnková.
Její snaha byla úspěšná. Vláda 25. května rozhodla, že děti s postižením se budou moci 1. června vrátit do speciálních škol. Rozhodovat o tom budou jejich rodiče.
Miloš Pelikán